close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Další řetězák..

21. listopadu 2007 v 19:16 |  Řetězáky
Ahojky, musím vás zklamat, kapitolka není......ale je něco jiného na čtení....

Naše češtinářka nám dala úkol, napsat vypravování na jakékoliv téma. Ovšem musejí se v něm vyskytovat určitá slova v přesně stanoveném pořadí.
Tato slova: bílý - dort - dcera - kamarádka - lokomotiva - bouře - narozeniny - ohníček - pes - ultrafialový - vuřt - vzít za své - zahrada.
A tak jsem se rozhodla potrápit autory fanfiction a zadat jim to jako řetězák. Ale jelikož je Ewelin hodná, tak vám to zjednoduší…
Nemusíte to psát formou povídky jako já, ale můžete to psát jako poezii (to už samozřejmě nebude vypravování), grotesky,... prostě to nechávám zcela na vaší fantazii.
Ale jednu věc zcela ZAKAZUJI a to psát POPIS DĚJE!!!
Tento řetězák můžete posílat kolika lidem chcete, minimálně však dvěma...
A zde je ukázka mého díla:
Ležím v posteli v jednom z mnoha pokojů, v psychiatrické léčebně, a znuděně zírám do stropu. Když si vzpomenu, proč tu jsem, je mi na zvracení. Jak ironické...
,, Děkujeme, že jste přišla, ale bohužel nejste ten typ, který hledáme. " Usměje se posměšně pořadatel konkurzu.
,, Bože! Kolikrát jsem tuhle pitomou větu slyšela, " třískla jsem vztekle dveřmi.
A ještě na chodbě jsme se dlouze začala zkoumat v zrcadle: ,, Je to jasné! Jestli chci být úspěšná modelka, musím zhubnout! "
A předsevzetí spolu se snadným hubnoucím plánem bylo na světě. Můj plán byl vskutku velice jednoduchý a to - nejíst! A když, tak minimálně. Jídelníček, kdy snídani tvořil malý bílý jogurt, svačinu drobné nekalorické ovoce, oběd různé druhy salátů, svačinu jablko, byl na denním pořádku. Vlastně kdybych tenkrát mohla, jedla bych jen jablka. Mají přeci jen 20 kalorii!
Ale plán nevycházel. Místo toho abych hubla, přibírala jsem. Tělo si zkrátka dělalo tukové zásoby z toho mála, které jsem přece jen jedla.
Začínala jsem mít deprese. Já přece chtěla být krásná a hubená a ne tlustá. Chtěla jsem být zkrátka modelka za každou cenu.
A jak je známo, na deprese nejlépe pomáhá sladké: ,, Pro jedno se přeci nemůže nic stát. " Říkala jsem si a splácala jsem všechno možné: kremrole s bílým hrozně dobrým sněhem, kus čokoládového dortu, paprikové chipsy, stehýnko z kuřete, nutelu a piškoty... Kombinovala jsem nekombinovatelné. Snědla jsem toho zkrátka spousty. Ale když jsem skončila a došlo mi, co jsem udělala , začala jsem se za to nesnášet. Neviděla jsem jiné řešení, než si strčit prst do krku.
A vida, ono to pomohlo, cítila jsem se mnohem lépe a hlavně - ručička váhy se posunula o kousek doleva. Já zhubla kilo a půl!?
,, Hurá! "
A tak jsem to začala praktikovat pravidelně, stal se z toho zvyk. Vždy jsem se narvala k prasknutí, abych to následně mohla vše vyzvrátit.
Máma ze mě byla na mrtvici: ,, Dcero má, co to zase znamená. " Zahrála si na básníka před svou kamarádkou, ale jakmile Olina, její kamarádka, odešla, začala mi spílat: ,, Ty Niky, nepřeháníš to trochu? Nejdřív skoro vůbec nejíš, ale zato teď? To je z extrému do extrému. Jen abys na to nedoplatila! "
Jak památná slova. Dnes už to vím, ale tenkrát mi to nějak nedocházelo...
Cpala jsem do sebe jídlo horem dolem, co na tom, že jsem se pak valila jako koule a funěla jako lokomotiva. Nejdůležitější bylo, že mi chutnalo a že jsem byla tak skvěle hubená. V tu chvíli mě vůbec nezajímaly mé lámající se nehty, vypadávající vlas nebo vynechávající menstruace. Bylo mi to úplně ukradený. Byla jsem přeci tak skvěle hubená. A po nějaké době přišel na řadu i můj vysněný modeling. Začínala jsem mít spoustu nabídek na focení a dokonce jsem dostala nabídku i na módní přehlídku. Mé vysněné molo se zdálo být na dosah.
Konečně začala má kariéra modelky. Můj kalendář byl na světě. Nafotila ho skvělá fotografka Linda Rothová přezdívaná ,, bouře ". Ani nevím, proč se jí tak říkalo. Ovšem můj kalendář, mimochodem první a taky poslední, byl famózní. Každá fotka byla naprosto jiná, každá vyprávěla svůj vlastní příběh. Jedna vykreslovala náladu na párty, na narozeninách, další ukazovala slunnou náladu léta,..
Byl to náročnej život, ale já takový vždy chtěla. Milovala jsem ho.
Ani moje úsilí nepřišlo v niveč. Přišla moje premiéra na molu. A měla jsem předvádět rovnou Armaniho! Prostě nádhera. Když mi to tenkrát bookmaker oznámil, prý jsem měla veselé plápolající ohníčky v očích. Mé oči prozrazovaly mou radost.
A přišel i přítel. Byl to choreograf. Úžasný člověk. Milovala jsem ho tehdy a miluji ho i teď. pořídili jsme si spolu dokonce psa - zlatého retrívra Baddyho. Přítel mě sice pustil, ale pes zůstal. Ten jediný dovedl snášet mé neustálé výkyvy nálad.
Ano, i ty vycházely z mé ,, úchylky " - přejídání a následného zvracení. Vypěstovala jsem si v ní pravidlo, zvyk. Bylo to už půl roku, co jsem s tím začala, ale tehdy mi to bylo šumák.
Zajímala mne jen má přehlídka. Moje premiéra.
Konečně jsem se dočkala, kráčela jsem v ostré záři ultrafialových paprsků reflektorů.
Noha za nohou. Pravá. Levá. Pravá. Levá. Pravá ...
,, Sakra co se to děje? Nějak se mi podlamují nohy a příšerně se mi motá hlava. Nedokážu ovládat svoje tělo. Nohy se mi podlamují čím dál tím víc. Řítím se k zemi. "
Všechno se zahaluje do černočerné tmy. Neviděla jsem, jak lidé vylají záchranku. Neviděla jsem, paniku v sále. Zkolabovala jsem. Probudila jsem se až v nemocnici a tam mi doktor prozradil pravý název mé ,, úchylky " . Zní porucha příjmu potravy, konkrétně bulimie. Pak mě převezli sem, do psychiatrické léčebny. Chodím na terapie, spoustu terapií. Ale hlavně se snažím jíst. K snídani už si nedávám vuřty, ale výživnou ovesnou kaši.
Všechny mé dřívější sny vzaly za své. Modeling je dávnou minulostí. Teď je mou vášní fotografie. Obzvlášť ráda mám fotografie přírody. Je přeci ta nádherná, stačí se jen dívat okolo sebe.
,, Kolik je hodin? " Leknu se.
V pět má totiž přijít Baddy spolu s mým dávným přítelem. Ano, s tím choreografem. A půjdeme kam jinam, než do nemocničního parku.
Ewelin
P.S Já dostala velkou jedničku a pochvalu, prý jsem talent :D
P.P.S Tento řetězák předávám Kaitlin a Nelien :-P
A teď už se vážně loučim.
Příště se tu už snad vážně objevim s kapitolou.
Ewelin
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kaitlin Kaitlin | Web | 21. listopadu 2007 v 20:24 | Reagovat

teda, ty víš, jak lidi potrápit..=/ tohle je ten nejtěžší řetězák, jaký jsem kdy dostala..No, a formou básně?? Na to si fakt netroufám, básnické střevo mi jaksi chybí..=D

2 pantherka pantherka | E-mail | Web | 21. listopadu 2007 v 22:37 | Reagovat

povedlo se ti to :) A já můžu bejt ráda, že tě nenapadlo poslat to mě :D Díííky!!!! :DDD

3 Peggy Peggy | Web | 24. listopadu 2007 v 12:19 | Reagovat

Jo, taky jsem ráda, že to nemusím dělat i já=)

Ale jinak to tvoje je fakt pěkný=)

4 Ewelin Ewelin | Web | 24. listopadu 2007 v 20:48 | Reagovat

Peggy: Co není může  být =D máš zájem ?? :-) Jinak jsem ráda že se vám to líbí( to platí i pro pantherku)

Kaitlin: Ty ti určitě zvládneš.....A nikdo tě přeci nenutí psát to formou poezie.... A s vyprávěním by taková nadaná povídkářka jako ty, přeci neměla být problém ne? budu ti držet palečky....;) :-)

5 Kaitlin Kaitlin | Web | 25. listopadu 2007 v 10:52 | Reagovat

No, tak já se na ti to teda vrhnu..jestli mě teda něco napadne. =D

6 Ewelin Ewelin | Web | 25. listopadu 2007 v 13:24 | Reagovat

Kaitlin: Určitě ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama