5. října 2007 v 14:11
|
Tak je tu zase nějaká ta jednorázovka....
Snad se vám zalíbí....hodně se v ní mění pohledy na postavy....no však uvidíte ;)
A poprosila bych vás o komenty :-)
Příjemné čtění
Postava zahalená v černém plášti prochází dlouhou temnou chodbou. Hábit za ní jen vlaje. A ostatní se mu klidí z cesty. Bojí se ho. Vědí, jak je důležitý. Vědí, jak je mocný. Bojí se ho, jako jejich samotného pána.
Dokáže být stejně krutý, stejně bezcitný. Ale mnozí by to do něj neřekli. A v tom je právě jeho síla a moc. Kdo ho nezná, řekl by, že je to zcela neškodný člověk. Ale zdání klame. Ani jeho nejbližší neznají jeho temnou stránku. Nejbližší, no jak se to vezme. Nejblíže mu byli jeho dva přátelé, ale kde těm je konec... Zůstali v krajině zapomnění, věčných snů a možná... možná i naivity.
Existují lidé, kteří si myslí, že jsou jeho přáteli či láskami. Ale ti jsou v převelikém omylu. On už má pouze známé. Pouze známé. Snad jen syn, jeho přítele je mu bližší. Ale co, vždyť se také říká, že výjimka potvrzuje pravidlo. Myšlenky na syna přítele musí zaplašit. Dohání ho totiž jeho svědomí spolu s otázkou, co by na tohle všechno, na jeho život, řekli jeho přátelé. Nejspíš... nejspíš by ho odsoudili. Ale copak oni ví, jak se snažil? Copak oni ví, jaké to je žít na okraji společnosti. Copak oni ví, jak trpěl, když ho opustili?
Vždyť on se původně k temnému pánu přidal, aby ho mohl ničit, aby mohl ničit jeho plány... Ale postupně zjišťoval, jak je pomsta sladká. Zjišťoval, jak ho baví koukat se na ty, kvůli kterým on a jeho přátele tolik trpěli, jak pomalu a bolestivě umírají. Jak se trápí. Ano, tak tomu bylo doposud. Ale teď nastal čas, stát se služebníkem odvrácené strany se vším všudy. Doba, kdy mučil a zabíjel pouze z pomsty je pryč. Už není cesty zpět. Začíná nová etapa jeho života, uvidí se, jaká bude.
Postava dokráčela až k mohutným dveřím, které se jako na povel otevřely. Muž, zahalený do hábitu, tedy vstoupil a rázným krokem došel až k trůnu.
,,Vítám tě můj věrný," promluví jeho pán potěšeně.
Kouzelník se pokloní.
,,Mám pro tebe úkol. Úkol je to velice náročný, ale jsem si jist, že ty ho zvládneš na výbornou a navíc pro tebe bude přínosem."
,,Můj pane, zajisté se úkolu rád ujmu. Stačí jen říci o koho jde."
,,Dobrá tedy. Zde máš fotografii tvé oběti. Je mi jedno, co s ní uděláš, ale bude mrtvá. A nezapomeň, nesmíš být prozrazen. To je tvůj triumf. Doufám, že mne nezklameš. "
Muž se zadívá na fotografii: ,, Tak přece, " probleskne mu hlavou.
Řekne však jen: ,, Bude mi potěšením, můj pane. Nikdy bych vás nezklamal." Pokloní se.
,,Dobrá, můžeš jít."
Na to se muž s hlasitým: ,, PRÁSK! " přemístí.
***
Žena snídá.
Horká čokoláda a tvarohové buchty. Kalorická bomba, ale ona této kombinaci neodolá. Nikdy. Žádné ráno. A tak si s veselým úsměvem pochutnává, když v tom ji vyruší: ,,Ťuk, ťuk."
,,Sova! " Probleskne jí hlavou.
Bleskurychle vyskočí, přičemž se jí podaří převrhnout hrnek s horkou čokoládou, aby mohla sově odebrat dopis.
,, Kdopak mi asi píše," přemýšlí mladá žena, zatímco otevírá ruličku pergamenu.

***
Odbíjí jednadvacátá hodina.
Muž sedí v pohodlném křesle a čeká. Za veselého praskání ohně v krbu čeká na svoji vyvolenou. Na svoji lásku i zkázu v jedné osobě. Čeká na osobu, jež mu definitivně zavře vrátka za minulostí. A zároveň otevře bránu. Ne k dobru, ne ke zlu, k moci.
,,Crr, crr." Ozývá se zvonek.
,,Konečně," probleskne mu hlavou.
Pomalými kroky dojde ke dveřím.
,,Ahoj zlato. Tolik jsem se na tebe těšila." Usměje se žena.
,,I já na tebe. Nepůjdeš dál?" Líbne ji na tvář.
,, Ach jistě."
,, Doufám, že už jsi postavil na čoko." Usměje se žena.
,, Samozřejmě, přeci vím, jak moc ji máš ráda. Na tu bych prostě nemohl zapomenout. "
,, Tak to bych si ji dala. "
,, Ale ona ještě není hotová. Nechceš se se mnou tedy zatím pořádně přivítat?" Usměje se šibalsky.
Extravagantní žena neotálí a pomalu přistoupí k blonďatému muži, vezme pramen jeho neposlušných vlasů a vrátí ho zpátky za ucho. Něžně přejede palcem po tváři, pohladí spodní ret...
Muž ji nedočkavě chytne do náručí. Jeho hlava se snáší z výšin k té její. Nejprve ji lehounce políbí, přejede jazykem po rtech, jako by se naposledy ptal, jestli doopravdy smí, a když je zlehka pootevře, políbí ji hluboce se vší naléhavostí a touhou, kterou v sobě cítí i ona. Ztrácejí se v časoprostoru, kolem nich je mlha a příšeří. Plně soustředěni jeden na druhého, líbající se, jako by na tom závisel život.
Služebník temné strany ji vezme do náručí a opatrně, jako ten nejkřehčí porcelán, ji přenese do postele, aniž by rty odtrhnul. Zlehka ji líbá na tvář, víčka, rty. Hladí ji všude, kde si jen dokáže představit a ona pod jeho dotyky jen hoří touhou. Nezůstává po zadu a dosytosti si vychutnává blízkost jeho těla, rukama hladí jeho silné paže, přejíždí po zádech, ve snaze ho k sobě připoutat a už nepustit. Probírá se hustou hřívou plavých vlasů a přitom ho zasypává polibky. Opatrně jí přetáhne přes hlavu triko a sukně ho ihned následuje. S neuvěřitelnou rychlostí se vysouká ze svých kalhot a vrátí se do její náruče. Hlazení i polibky se stupňují, až má žena pocit, že už víc nemůže vydržet. Když se na ní s neuvěřitelnou lehkostí položí, hluboce ji políbí a ve stejnou chvíli do ní vstoupí. Šeptá jí do ucha něžná slovíčka a neustále ji zasypává polibky. Společně vzlétnou k výšinám.
Blonďák se překulí na záda a přitáhne si jí. Žena za pravidelného oddechování usne.
On toho využije, zvedne se a i když s obrovským sebezapřením, jde připravit věci, které bude potřebovat. No, věci. Vlastně bude potřebovat pouze jednu věc.
,,Zlato, kde jsi? " Ozve se z ložnice.
Jeho chvíle přichází.
,, Tady jsem. Musel jsem znovu postavit na horkou čokoládu, ta minulá už vychladla. " Lže brilantně, bez jediného mrknutí oka.
,, Tak pojď ještě ke mně, než se ta čokoláda uvaří." Pobízí ho nic netušící žena.
On pomalu přistupuje s dýkou schovanou za zády. Jemně odhrne peřinu a zabodne dýku přímo srdce. Do nahého těla nic netušící ženy. Je mu, jako by se ona dýka zabodávala do jeho vlastního srdce. Hloub a hloub. Vnitřnosti se mu kroutí hůř, než při Cruciatu. Nejraději by tu dýku vytáhl, ale nemůže, už dal slib.
Žena ztěžka vydechne: ,, A já tě milovala."
Její hlava olemovaná krátkými, rozcuchanými, ostře růžovými vlasy dopadá na postel potřísněnou její krví. Vydechla naposled.
Muž stísněně vysloví dlouho sobě upíranou a utajovanou pravdu: ,,I já tě miloval. Víc než svůj život."
Slib, neslib. Vyjme dýku jejího těla a bodne ji do svého, beztak už dost bolavého, srdce. Nohy se mu podlomí, tělo padá k zemi. Leží a krev opouští jeho tělo. Pomalu. Velice trpí. Ale on ví, že je to tak správně.
Splnil svůj slib, ale dostál i svému potlačovanému svědomí. Svým zásadám. Umírá. A umírá nikoli jako smrtijed, ale jako člověk s čistým srdcem. Jako věrný přítel. Umírá stejný člověk, který před mnoha lety poprvé kráčel bránou bradavického hradu.
-by Ewelin-
//<![CDATA[ //]]>
tak tahle jednorázovka se ti moc povedla!je to skvělý!Jen sem docela hodně zmatená kdo je ta hlavní postava...nejprve sem myslela že Remus(to jak mluví o synu jeho nejlepšího přítele tak sem myslela že mluví o Harrym) ale pak mě docela dost zmátli ty vlasy, tak mě napadl jedině Lucius. ale nějak to všechno nechápu=)))